Voňavé (na)dělení


   "Nevečeřím," zavolala jsem večer na mámu z obýváku a ani jsem do kuchyně raději nešla. "Dám si jenom podmáslí."

V kuchyni bylo ticho. Chvíli jsem čekala, že mi máma něco nabídne. Pak jsem čekala, že přijde za mnou a bude mě přemlouvat. Nakonec jsem počítala s tím, že mi talíř s jídlem prostě přinese.

   S předstíraným zájmem jsem listovla televizním programem, ani jsem si nevšimla, že už je starý. Z kuchyně jsem uslyšela cinknutí příboru a za chvíli tekoucí vodu. To už j máma po večeři: Najedla se sama? Beze mne?

   "Budeš to pít rovnou z té krabice nebo chceš hrnek?" zeptala se mě po chvíli, když stála nade mnou a av ruce  držela papírový karton s nápisem podmáslí. Udiveně jsem na ni pohldéla. Chtěla jsem něco namítnout, ale ona mě předběhla.

   "Mám z tebe radost. Ale že ti to teda trvalo."

   Pozdě večer jsem v posteli myslela na Petra. Tenkrát jsme byli mladí a krásní. A štíhlí. A teď? Jak vlastně Petr vypadá teď? Najdu si ho na facebooku, napadlo mě a uvědomila jsem si pocit hladu. Máma už dávno spala. Potichu jsem se vykradla zpod peřiny a šla na průzkum do ledničky. Pár plátků anglické slaniny s rohlíkem mne uspokojilo natolik, že jsem usnula hned, jakmile jsem se vrátila zpátky do postele.


Láskobraní

 

"Víno?" nabízel Luboš.

"Až za odměnu."

"Cigaretu?"

"Děkuji, nekouřím."

"Proč se směješ?"

"Protože nekouřím."

 

Prohrané výhry

 
 "Jsem těhotná," nevydržela jsem to a vychrlila do éteru svoje tajemství jako naducaná sopka svoji oranžovou lávu po mnoha letech nečinnosti.
   Sotva moje ruce udělaly několik krouživých pohybů v mokré hlavě paní Miholové, bylo to venku. Jak když prdne.
   Vzápětí jsem toho zalitovala, ale paní Miholová nezklamala moji důvěru.
   "Tak mě hlavně neustřihněte uši, to víte, takováto zpráva se napřed musí pořádně strávit, než se s ní začne reálně žít. Nemám pravdu?"
   "Máte. Já nevím. Vlastně jako bych tomu ani sama pořádně ještě nevěřila," nevyznala jsem se ve svých nových pocitech a už vůbec jsem je nedokázala racionálně zformovat.
   "A průkazku už máte?" zeptala se s účastní příjemná zákaznice.
   "Mám," mimoděk jsem pohlédla na věšák se svojí kabelkou.
   "No vidíte, máte to černý na bílým," povzbudivě se usmála a zvedla hlavu, aby mohla polknout a zaklonila hlavu zpět do umyvadla. "Manžel už to ví?"
   "Ne. Jste rpvní."
   "Já jsem první, která se dozvídá takovouhle novinku?" divila se paní s bohatou pěnou ve vlasech.
   "Nevydržela jsem to," šeptla jsem provinile.
   Soustředěně jsem zákaznici umývala vlasy a přemýšlela, jak to řeknu Emanovi.
   "A kdy to manželovi řeknete?" jako by mi četla myšlenky.
   "Nevím, pořád o tom přemýšlím. Chci být originální a něco vymyslet. Čekali jsme hrozně dlouho."
   Zastavila jsem vodu a vzala do rukou ručník, abych mohla vysušit mokré kadeře.
   "Já vím, Terezko, už se nějakou dobu známe. A jestli bych mohla, něco bych vám poradila. Mám přece tři děti, tak bych o zvěstování takovýchto novinek mohla něco vědět."
   Usmála jsem se. Jako by mi ji seslalo samo nebe.
   "Poraďte, budu ráda."
   "Zavolejte mu hned. Telefon máte, tak zvedněte sluchátko a volejte."
   "Jenom tak, bez žádného napínání?" byla jsem zklamaná jednoduchostí návrhu.
   "Je to vaše věc, Terezko. Jak chcete vy. Jenom si myslím, že se budete celé dopoledne trápit a stejně nic světoborného nevymyslíte. Takovéto zprávy jsou silné samy o sobě, ty žádné glorioly nepotřebují. A navíc ho připravujete o minuty, kdy už by se mohl radovat zároveň s vámi."
   "Tak jo," řekla jsem po chvíli vlastního boje a poprosila jsem paní Miholovou, aby se přesunula před zrcadlo a rozčesala si vlasy.
   Vzala jsem telefonní sluchátko a usmála jsem se na ruce, kterými mávala zákaznice ve vzduchu a které mi držely palce. Cítila jsem, že se mi chvějí kolena.
   Vytočila jsem číslo a nadechla se...
 
 
 

Podruhé neznamená opakovat

 
   "Ale jen si dej, uvidíš, jak tě ta teplá ledová káva postaví na nohy," nutil mě ráno Vítek něco pozřít.
   Usmála jsem se. Cítila jsem, že nejenže na nohách konečně už zase pevně stojím, ale dokonce poskakuji, skáču, možná i lítám. Vznáším se. Ano, vznáším. Rozhodla jsem se, že od tohoto okamžiku už se budu nad spoustu nepodstatných věcí povznášet. Chci žít, chci si užívat, nechci už jen existovat. Chci dýchat, zhluboka dýchat a při každém nádechu cítit vůni štěstí a sounáležitosti.
   Když jsem se dozvěděla, že budeme spát v F1, tedy Formulích jedna, vzpomněla jsem si na Sebastiána. Tak tohle jediné by mi možná záviděl. Spát v F1. Začala jsem tušit, že mě čeká ještě spousta nových a nových vjemů, zážitků a poznání, ale že se ztratím uprostřed Londýna ve dnech, kdy celá Anglie slaví šedesáté výročí od korunovace královny Alžběty II., to bych nevěřila.
   Přestože paní Majáková vnutila všem přehledné plánky největšího evropského města a rozpis jednotlivých tratí metra, spoléhala jsem na Vítka. S ním se přece nemůžu ztratit. Ani v Londýně, ani v životě. Poctivě jsem si letáčky uložila do malého batůžku se svačinou, pitím a pojištěním, ale do hlavy jsem si neuložila nic.
   A pak to přišlo!
   Když jsme nasedli v Barkingu na metro, svoji pozornost jsem věnovala všem černochům, Muslimům, Asiatům, rezatým bělochům, Arabům a dokonce i Indiánům, ani jsem si neuvědomila, jak vedle mne uzavírají neprostupnou bariéru, takže když jsem zaslechla povel k výstupu, bylo na všechno pozdě. Ve vagónu mě Vítek nechal sednout na volné místo a sám se pověsil na tyč nade mnou. Jenže dav ho posunoval a posunoval, až jsem se ocitla sama uprostřed klubka totálně cizích lidí hovořících mně naprosto nepochopitelným jazykem, obyčejnou angličtinou, kterou dnes mluví každé dítě školou povinné.
   Ještě jsem stihla zahlédnout Vítkovu ruku ve vzduchu, abych měla správný směr, ale prodrat ven jsem se už nestihla. Když mě na cestě ven pohltil hrozen lidí hrnoucích se do vlaku, jen jsem se bezmocně sunula zpět do chřtánu londýnského vlaku underground.
   Na Oxford Street mě lavina živých, přemíšťujících se těl vyhodila na nástupiště a já jsem bezmyšlenkovitě stála uprostřed všeho toho hemžení a nechala jsem do sebe narážet Angličany oblečené do národních barev, muže zdobené čepičkami v modro-bílo-červené kombinaci, ženami s korunkami ve vlasech na počest královny, dívkami v legínách vzezření anglické vlajky, lidmi s brýlemi anglických barev a zdobenými trikolorami.
   Potřebuji na vzduch, uvědomila jsem si a pudově jsem zamířila k východu. Sanžila jsem se uctivě vyhýbat protijdoucím, ale jako by se na mne všichni domluvili, vráželi do mne, vrčeli a mračili se. Dívali se na mne jako na krávu a já jsme si jako kráva připadlala. Ovšem moje v tu chvíli naprosto dutá hlava nebyla schopna vyslat tělu signál, aby se přemístilo na levou stranu podzemní chodby a zařadilo se doleva, po směru anglických chodců.
   Když jsem se vypotácela ven, zcela mě ochromil pohled na obrovské mraveniště lidských jedinců a intuitivně jsem se obrátila, abych se opět, po pravé straně prostor, prodírala zpátky, proti všem, k podzemním vlakům. Musím jet zpátky, tepalo mi hlavou, ale nebyla jsem si schopna uvědomit názerv stanice, ze které jsme vyrazili a místa, kde jsme byli ubytovaní. Najednou jsem si uvědomila, že můj krásný sen se rozplývá. Vrátím se, pokud se vůbec vrátím, zpět ke své přízemnosti, budu se poctivě pinožit za každou korunou, abych si mohla v klidu žít ten svůj starý, dobrý a nenáročný život. Zcela prostý a od všeho oproštěný. Spokojený a hlavně takový, jaký já umít žít. Klidný. Nudný. Jednotvárný.
   V Londýně se se mnou ztratilo i moje sebevědomí. V mém celém těle zůstal jen pud sebezáchovy, zcela sám, opuštěný a tedy důležitý. Velel mi sednout na metro a vrátit se zpět, jenže já jsem nevěděla kam a tak jsem jen nastoupila a tupě jsem se šklebila. Děj se vůle boží, bylo moje zaříkávadlo a já jsem najednou litovala, že jsem nikdy nevěřila v boha, že se neumím modlit a taky jsem přemýšlela, jestli by Sebastián plakal mém pohřbu. Adéla by brečela, tím jsem si byla jistá, a máma, máma by se zcela určitě zhroutila, protože nejhorší věc na světě je přežít svoje vlastní dítě. Mozek mi začal posílat před oči zkratovité události mého života, jako by to měly být moje poslední vteřiny. Najednou jsem slyšela telefon a vzpomněla jsem si na okamžik, kdy mi k Adéle volal Radim a řekl mi, že Sebastián je v nemocnici. Pak se obraz přetrhl, ale telefon zvonil dál, naléhavě, jako by mě chtěl probrat ze špatného snu. Budik, budík, probuď se, napadlo mě a najednou opravdu jako by mi začalo svítat v hlavě, sundala jsem batoh a třesoucíma se rukama vytáhla z boční kapsičky mobil. Vítek! Vítek, svatý Vítek, svatý, zlatý... spasitel. Posel dobrých zpráv, zachránce, moje modla, moje láska, můj život, moje všechno.
   "Jsem v metru," plakala jsem do telefonu, plakala jsem zoufale, plakala jsem štěstím.
   "Nevím, nevím," vzlykala jsem. Nevěděla jsem, kde jsem ani jak se jmenuji, nevěděla jsem nic. Ale je tu on, on mě zachrání, on mi pomůže, koneckonců on už mě vlastně zachránil. Pomohl mi najít novou a krásnou cestu do druhé půlky svého života, pomůže mi najít i cestu z tohoto bludiště, mraveniště, lidského chaosu a středobodu polokoule. Pomůže mi, pomůže. Pomáhá mi už jenom tím, že je. Že se dívá, že dýchá, že mluví, že mi říká do telefonu ať mu přečtu na digitálním panelu stanici, do které právě vjíždíme, na té ať vystoupím a čekám u zadního sloupu, tam, kde je nejméně lidí.
   Poslušně koktám slabiky, vystupuji na nástupiště, křečovitě svírám telefon a čekám, až se skupinky lidí rozdělí a rozmělní. Jdu k zadnímu sloupu, brečím, produkuji slzy jak fazole a cítím se stejně ztracená, jako když mi zemřel Emanuel.
 
 
 

Dietnikum

 
Souboj s jinou ženou o svého Muzikanta jsem díky shodě náhod prohrála. Bylo na čase válečné pole vyklidit i se všemi zbytky a pozůstatky. Vyhlásit čas klidu a míru. Nastolit období smíru se životem. Srovnat se. Narovat se.
   Vždyť co je na tom, proboha, pořád tak těžkého?
   A já to dám! Dám!
   Jen je třeba dolít palivo.
   A tak si připíjím na kuráž.
   Pro jistotu ještě jednou. 
   A do druhé nohy.
   Je to tak jednoduché.
   Ještě poslední skleničku, abych to všechno lépe rozchodila.
   Je to otázka dvoudenní hospitalizace v nemocnici, uvažuji. Ani se nestihnu pořádně vyspat. Jen mi odeberou z útrob kus zformované tkáně se zbytky po Muzikantovi. S jeho ostatky. A já mu pak vystrojím pompézní pohřeb. Se vším všudy. Jak se sluší a patří. Napřed se rozloučím s láskou, potom s ním a se vším, co po něm nezbude. Jeho zbytky si nechám vypreparovat ze srdce, z hlavy a z rozkroku.
   Dopila jsem skleničku.
   Nebude to tak těžké. Pan doktor ošetří a pofouká bolístku a zalepí ránu. Ozdraví tělo i duši a čas všechno zhojí do zapomnění.
   Těším se, až zase budu zdravá a nezranitelná.
   Sebevědomá a ctižádostivá. Taková, jaká jsem bývala kdysi. Samostatná žena. Matka krásné dcery. Silná jednotka hnaná vpřed. Zpátky ni krok.
   Už mi hrabe, uvědomila jsem si opile. Podívala jsem se na zbytek vína v láhvi. Má cenu tu trošku schovávat?
   Ne, nemá. Tak jako nemá cenu víc věcí v životě. Anebo naopak. Některé věci mají větší cenu, než by ve skutečnosti měly mít. Je mi to jedno. Jsem opilá. Dolévám si poslední kapky sytě červeného vína.
  Tak, a je to. Dobrou noc. Zítra bude líp.
 
   Zítra nebylo líp. Ani pozítří. Stálo to za hovno. Zabila jsem své dítě.   
 
 
 

Zlato(v)lásky

 
Ráno jsem přišla rozmrzelá do práce. Měla jsem za sebou další neprospanou noc. Můj nejmladší kvítek, který mi ještě zbýval vychovat k samostatnosti, byl plevel. Natahoval se na plot, ovíjel ho a hledal lepší podmínky pro život v cizích zahradách. Nemělo smysl ho stříhat a přivazovat k tyči. O to rychleji by spěchal hledat nové zázemí. S výživnější hlínou, častější zálivkou a sluncem, které se nikdy nemračí.
   Nepíchá-li trn, když je mlád, sotva už kdy píchat bude, vzpomněla jsem si na Lukášovu větu a dostala jsem se znovu do beznadějné nálady. Chci, aby píchala? Chci, aby se uměla v životě bránit a aby byla sama sebou, nebo z ní chci vychovat hodnou holku, která to v dnešním světě nebude mít jednoduché? Mám jí brát její osobnost a dělat z ní poslušnou ovečku? A jak dopadne? Jako já? Jenže Jarka nebude nikdy jako já. Není tak silná a má úplně jinou mentalitu.
   Večer jsem se svěřovala v posteli Lukášovi. Po milování. Po milování, které bylo plně něhy a vzájemnosti. Ohlíželi jsme se jeden na druhého a jeden druhému jsme se přizpůsobovali. Byl to akt bez vášně, bez divadelního předstírání, bez touhy si vzájemně něco dokazovat. Po milování, které nám po několika desetiletích vztahu zůstalo. Díky za to. Opravdu děkuji.
   "Zlato, ty se pořád snažíš ji přetvářet k obrazu svému. Ale ona je úplně někde jinde. Je jiná doba a ona to postřehla. Přizpůsobila se. Chce si žít svůj vlastní život, nastartovala se, ale ty máš stále tendenci jí vytahovat klíček ze zapalování."
   Mlčela jsem.
   "A uvědomuješ si, že auto se dá nastartovat i pomocí drátků?"
   "Tomu nerozumím," přiznala jsem se.
   "Přijde někdo a bez tvého svolení auto nastartuje. S pomocí drátků a šikovných rukou. Potom ti milé auto odjede a už se nebude chtít nikdy vrátit. A klíčky, které budeš majetnicky svírat v dlani, už ti nikdy k ničemu nebudou."
 
 

Horko domácího krbu

 
   Počasí v posledních dnech mělo převážně inverzní charakter a jednotlivé mlhavé dny ubíhaly jeden za druhým bez výraznějších výkyvů.
   Šimon začal často jezdit na služební cesty do Brna a mě najednou napadlo, že bych si přála, aby tam měl milenku. Možná jsem byla jedinou manželkou toho druhu na světě, ale opravdu jsem si začala myslet, že svým způsobem by to pro mě znamenalo vysvobození. Když jsem vzpomínala, jak jsem vnímala Šimona já v době, kdy jsme se seznámili, docela dobře jsem chápala, že by, kterákoliv jiná, dokázala Šimona milovat stejně silně a krásně jako já a přitom si ještě myslet, jaké ji potkalo štěstí.
   Snažila jsem se pozorovat nějaké změny v Šimonově psychickém i fyzickém chování, čichala jsem k jeho košilím po návratu z velkoměsta, ale žádné zvláštní podezření jsem nepojala. A někdy mi to vážně přišlo líto.
 
 

Kamilenky

 
   Heřman tupě zíral na dveře, keré se před okamžikem za Milenou tiše zavřely. Skličující pocit ho obemknul celou svojí silou. Poprvé v životě to nezvládl.
   Chtěl ji. Tak strašně ji chtěl.
   Jenomže v tomto představení měl účinkovat jen pár okamžiků. Měl se mihnout na pódiu a dobře sehrát svoji úlohu. Zpestřit děj milostnou zápletkou a odkráčet zpět se zdviženou hlavou do zákulisí. Celé dějství pojednávalo o jiných postavách, účinkující měli rozděleny svoje role a Heřman měl jen na chvíli alternovat za kolegu, kterého nikdy neviděl a který byl životním partnerem jeho milenky. Milenky, kterou si za těch několik málo okamžiků zamiloval natolik, že začal přemýšlet o změně svého života. Ale uměl by to vůbec? Uměl by s někým sdílet svůj život, své pocity, své problémy? Svoji kuchyň a koupelnu? Dokázal by se vzdát svého života, svých zvyklostí a svých kořistí? Začít žít život někoho jiného?
   Jeho teritorium bylo příliš rozsáhlé. Nedokázal by svůj svět ořezat o všechny kontinenty, vypustit z něj řeky a všechny více i méně prokleté hory nechat srovnat se zemí. Nedokázal by svůj život okleštit na několik metrů čtverečních a na těch se dennodenně pohybovat. Vymodelovat svět do několika stěn s okny, silnicí vedoucí někam do kanceláře kolem obchodu s potravinami. Zhustit přírodu do ledkové obrazovky se stopadesáticentimetrovou úhlopříčkou a vůni aukalyptu kupovat v malých lahvičkách.
   Příliš bolestně si uvědomoval hloubku propasti, která vzniká mezi ním a ženou, se kterou měl poprvé v životě pocit, že dokáže milovat. Se kterou poprvé poznal sílu lásky, vzájemnosti, pronikání jednoho do druhého. Toužení, nenasytnost, odevzdanost. Neplánovanou, nepředstíranou, přerůstající přes hlavu a zdravý rozum. 
   Co všechno by byl ale pro svoji lásku a její naplnění schopen udělat? Vzdát se svého cestování, které bylo smyslem jeho života? Všech těch cest, které sám zmapoval, vytvořil a realizoval? Těžce nabitých a získaných znalostí, které předával dál a to dávalo význam jeho životu? Propast mezi ním a ženou, kterou nečekaně potkal a se kterou prožil tak závratné okamžiky, pro které neměl pochopitelné vysvětlení, byla příliš hluboká. Byla hluboká, obehnaná nezdolatelnými horami a strmými kaňony, v jejichž korytech klokotaly vody s nebezpečnou erozní silou, ohraničená hranicemi států s ostnatými dráty.
   Především však byla nepřekročitelná stovkami kilometrů jeho života vedoucího odnikud nikam.